Doporučujeme:
Stopování ve sněhu
Prastaré lovecké pudy jsou v nás stále hluboko uložené. Uvědomíte si to při stopování zvířat ve sněhu. I když už si maso většina z nás kupuje v obchodě, zkuste zažít ten zvláštní vzrušující pocit, když se vydáte po čerstvé stopě. Na konci možná "ulovíte" pohled na divoké zvíře, ke kterému pocítíte pro jeho dokonalý pohyb v přírodě větší úctu než kdykoli předtím...
Tato stopa podle čichu není starší než 50, maximálně 65 sekund :-)
Nemusíte se bát, že byste při stopování srně nebo zajíci způsobili nějakou psychickou újmu. Naše lidské pomalé plahočení bude pro zvíře jen malou rozcvičkou, kterou jim v přirozeném prostředí zajišťuje vlk, rys nebo jiná šelma. Žel i těch několik vzácných šelem, které jsou u nás chráněné, někteří myslivci-pytláci zabíjí. V zimě navíc nehrozí, že byste odháněli nebo rušili samici s mláďaty.
Čerstvá stopa je v sypkém sněhu nezafoukaná a ve vlhkém sněhu dokonale do detailů otištěná; bez známek odtávání okrajů. Všímejte si pozorně všech stop a dříve nebo později na novou stopu narazíte. Největší pravděpodobnost budete mít ráno, protože přes den vysoká zvěř většinou odpočívá a večer nebo k ránu si hledá potravu.
Mám čerstvou stopu!
Vítr ze stromů zametá ranní sněhový poprašek, jdu pěšinou a všechny stopy jsou už z části zasypané. A najednou ji mám - přes cestu vedou zcela čerstvé stopy srny. Hned zvedám pohled od země a dívám se, jestli ji neuvidím někde v dohledu v řídkém křoví. Je už dál, takže neváhám ani vteřinu a rychlou chůzí jdu vedle stopy, abych si ji nepošlapal. Vítr se točí každou chvíli někam jinam, nemá tedy smysl zkoušet, zda nefouká ode mně ke zvířeti.
Zde si srnec hrabal snídani (troška pořádku po stolování by neuškodila).
Stopy nejsou daleko za sebou, srna tedy nespěchala. V jednom místě moc zrychluju a jdu pouze odhadem ve směru stop. To se mi nevyplácí a stopu ztrácím. Musím se vrátit a přicházím o drahocenný čas. V takových momentech je důležité mít stopu nepošlapanou. Nacházím ji a v mírných zatáčkách stopuju dál, ohýbám se pod větvemi smrčků, kde srna prošla jakoby nic.
Na vteřinu se zastavuji, jestli nezahlédnu pohyb mezi stromy a v tom ji uvidím. Na okamžik si pohlédneme do očí na vzdálenost asi patnáct metrů a okamžitě vyrazí pryč. Spěchám k tomu místu a vidím, že srna tam hrabala pod sněhem a hledala něco na zub. Kvůli náletovým stromkům nevidím, kam se přesně vydala a musím se přesně držet stopy, která se ale klikatí a jako na potvoru proplétá mezi staršími srnčími otisky. Zjišťuju, že jdu patrně po jiné, starší stopě a vracím se zpět. Jako by ale žádná stopa nepatřila té "mojí" srně - všechny jsou staré.
A tak mně zkrátka dostala...
