outdooring.cz / Outdoor články / Sibiří se psím spřežením 2. díl

Doporučujeme:

Sibiří se psím spřežením 2. díl

Musher Karel Bublák započal svou dobrodružnou cestu, když se v půli ledna vydal na 10ti měsíční výpravu se psím spřežením západní Sibiří. Korytem řeky Ob z podhůří Altaje se dostal na poloostrov Jamal na 70°s.š. Cesta plná lopoty byla vykoupená krásou přírody, přátelstvím psů a uspokojením dávných snů.

Pobyt v Karimkari

sibiri-se-psim-sprezenim2

"písková cesta"

Na druhý den navštěvuji Klimova v kanceláři sovchozu a prosím o převoz saní a nákladu k Alekovi. Vezdechód mi vše přiveze. Hodnotím poškození nákladních saní. Opravitelné sice jsou, ale nemám to v úmyslu. To, co jsem viděl tady na řece, a co se údajně táhne ještě dalších třicet kilometrů po proudu, rozláme každé sáně. Snad eskymácké by obstály. Terén, který jsem překonával na řece za poslední dny, byl prý jen procházkou růžovým sadem a nevím, zda mám mít odvahu porovnávat dosavadní překážky s tím, co snad ani neumím pojmenovat:

Při jarním tání stéká ze břehů na zamrzlou řeku voda.Vlivem mrazů vzniká nová ledová vrstva, která se tlakem bortí, kupí se do několika metrů vysokých hromad, které jsou vzájemně propojeny v jednolitou, obtížně překonatelnou masu. V prohlubních těchto hromad se vytváří jezírka volné vody, která opět zamrzají a vytváří jako sklo hladkou plochu. Slabší led do tří centimetrů se prolamuje při nárazu saní sjíždějících z vrcholu ledové hromady.

Nedalo mi to, a vyjel jsem s kluky na zkušební jízdu. Byl úplný horor, když jsem byl na úpatí takové hromady a část spřežení na hladkém ledu, kde nemohlo táhnout. Musel jsem sám vytlačit sáně na vrchol a pak kluci zabrali plnou silou v okamžiku, kdy to zase nebylo až tak nutné. Sáně sjely prudce z vrcholu hromady a prolomily led. Znechuceně jsem skončil průzkum a vrátil se do pohostinného Alekova domu. Mám hlavu plnou starostí, co bude dál.

Poslední pokus

Alek má sáně dělané doma a používá je jako nákladní za sněžný skútr – buran. Nabízí mně je na cestu, ale když je vidím, jsem skeptický – sanice jsou v ohybu dost zeslabené. Přesto pokračuji v přípravách na další pochod. Roztrhané plechy a úhelníky nechávám u místních machrů svařit, opravuji postroje a čekám na mráz, který zatím nepřichází. Je neskutečné teplo a celá vesnice se boří v blátě. Pevný chodník jsem viděl jen v novém Karimkari, kde je postavena škola s nemocnicí. Ve starém Karimkari je zase „administrácie“, což je místní úřad. Vládne mu také Klimov, syn předsedy sovchozu. Stále slyším: „Jdi za Klimovem, on ti pomůže!“ Ten Klimov toho umí nějak moc...

Konečně hlásí mráz! Honem jdu balit. Jestli budu otálet, tak se hne na řece led a bude konec. Kolem břehů už jsou všude volné pruhy vody, které se stále rozšiřují.

Z deníku 21. dubna

Alek se ženou přišli pomáhat dostat spřežení k řece a popřát šťastnou cestu. Při včerejším průzkumu jsem si našel místo, ze kterého mám do toho svinstva najet - jinak se to totiž nazvat nedá. Některým klukům jsem nasadil botičky už na břehu i když vím, že ve vodě a ledu to je jen na chvíli. Prvních sto metrů jde na tu bídu hladce, ale pak to začíná: Sáně vyjedou na vrchol na návrš a buch metr dolů, na dno kráteru. Náraz na slabou ledovou skořepinu a zase nahoru na návrš a tak to jde pořád dokola. Klukům se na hladkém ledu rozjíždí tlapky do stran. Brzdou toboganu držím napnutou tažnou šňůru, aby nákladní sáně do kluků nenarazily. Ti mně přiráží sáněmi do sedu a do ledové vody, která se vyvalila z proraženého ledového povrchu. Zastavili se a netáhnou. Sedím ve vodě, půlkou těla pod sáněmi, a nemohu ven. Ze sevření se dostávám jen tak, že se ponořím hlouběji do vody. Ještě párkrát se takto vymáchám.

Ohyb saní při jednom z dalších nárazů praská a láme se na kusy. Přesně jak jsem si myslel. Dojel jsem, je konec! Čtyři kilometry od vesnice a pět hodin lopoty. Je to neúspěch, který jsem čekal, ale pokusit jsem se prostě musel. Jsem mokrý, sáně zlámané a kluci leží unaveně a na další pokyny nereagují. Asi nastal čas jít za Klimovem...

Sluníčko se snaží uspíšit konec zimy a pořádně pálí. V tajze slyším hlasy ptáků, je skutečně jaro! Vše nechávám na místě a vracím se. Dobrý Klimovův zástupce nasazuje do akce snad ten největší buldozer co mají a odváží rozbité sáně zpět do vesnice. Já s kluky uháním bez zátěže, jen na toboganu. Můžeme teď i po pobřežním ledu a vzdálenost, kterou jsme urazili na řece za pět hodin, zdoláváme během deset minut. Řeším nastávající situaci s Alekem. Má spoustu nápadů: pokračovat dál vrtulníkem, po železnici by to prý taky šlo a nebo počkat na odplavení ledů a plout dál na lodi.

Rybolov

Shodli jsme se, že ráno je moudřejší večera a s tímto předsevzetím jdu spát. Vstávám brzo a odcházím k řece zjistit, co je nového. Řeka stoupá, pruh volné vody kolem břehu je zase o něco širší. Úplně se rozednilo a já se vracím zpět kolem hřbitova. Jednotlivé hroby mají plůtky od dřevěných až po umělecky kované a podle jejich počtu bude asi Karimkari velká vesnice. Neměl jsem ani čas projít všechna zákoutí, aspoň to teď napravím.

Alekův dům je udržovaný. On sám je z Novosibirska, má střední školu a tady nastoupil na uvolněné místo meteorologa a hydrologa. Je to dobrý hospodář, který ještě neztratil iluze o životě při Obu. Už čeká a pobízí mě k snídani. Doma vyrobené malé trafo ponořuje do čajníku a tím přivádí vodu do prudkého varu. Tato trafa mně připadají až nebezpečně silná a na zásuvkách to je skutečně znát - jsou opálené jiskřením při přetížení a vodiče k zásuvkám vedené po stěnách jsou celé nahnědlé. Ještě mě fascinuje, že Alek tu nebezpečnou věc drží po celou dobu vaření vody v ruce a nechává si pálit prsty, které postupně střídá. Divím se, Alek se směje a souhlasí. Potvrzuje, že moje obavy jsou na místě a že mnoho domů už tady shořelo. Já mám rád všechno co je postavené a vyrobené ze dřeva. A tady jsou všechny domy dřevěné a tak krásné...

Alek navrhuje, že vyjedeme se skútrem na druhou stranu řeky, kde budem lovit pod ledem ryby. Souhlasím a jsem rád, že se konečně dozvím taktiku rybolovu pod ledem do sítí. Házím na sebe oblečení, od Aleka ještě dostávám kožíšek a jdeme.

Za skútrem jsou zapojeny vlečné plechové sáně, na které ukládáme silné bidlo, opatřené kovaným bodcem. Domýšlím se, že budeme prorážet díry do ledu. Už jsem takový sochor viděl na vachtě v tajze. Alek přináší sítě smotané do balíku a opatřené polystyrenovými plováky. Z dvousetlitrového barelu čerpáme do nádrže a dvou kanystrů benzín a navíc bereme sekeru, lopatu a pušku – překvapivě výrobek brněnské zbrojovky.

Známou cestou sjíždíme k řece. Překonáváme menší brod a přijíždíme k místu, kde je led rozbitý od sochorů rybářů. Z vysekaných děr trčí tyče z jív, které jsou zabodnuté v bahnitém dnu řeky a drží sítě napnuté. Není mně ještě jasné, jak budeme natahovat sítě pod ledem, ale věřím Alekovu umu. Už mně vyprávěl, že není lehké uživit početnější rodinu. Příbuzní to řeší vzájemným vypomáháním - šťastnější rybář podělí příbuznou rodinu. Také se sdružují do dvou až tříčlenných družstev, nebo i větších spolků.

Jedeme dál a ještě asi deset minut se mi valí na záda sněžný prach od pásů burana. Konečně jsme na Alekově místě, bereme těžký sochor, postupně uvolňujeme klacky od sítě, házíme je na hromadu a jednou z větších děr taháme ven těžkou síť. Odhaduji ji tak na třicet metrů. Současně uvolňujeme zamotané ryby z ok sítě. Některým by stačilo jen trochu mrsknout ocasem a uvolnily by se snadno. Ty ostatní, převážně chycené za žábry, neměly šanci. Dno saní se postupně plní. Alek má největší radost s karásků, přímo je miluje, ale nepohrdne ani štikou, kterou považují za plevelnou rybu. Občas se chytne cejn, častěji ale tloušť a bělice. Síť se skládá na led a nás ještě čeká ještě její opětovné položení pod ledem. Čekám nějakou záhadu, trik, ale je to celkem jednoduché - dlouhé bidlo s plovákem na konci natahuje síť pod led od díry k díře, kde se opět upevňuje na klacky. Hezky se to povídá, ale voda chladí a mrzne na rukou, rukavice žádné. A tak si občas lokneme vodky, což promodralou pokožku trochu prokrví, každou chvíli ruce do kapes ohřát a tak pořád dokola. Velikost děr se udržuje sochorem.

„Ještě štěstí, že tady, ve slepém rameni Obu, je voda teplejší a tím je led slabší“, vysvětluje Alek. Dívám se na plochou krajinu levého břehu Obu, dávám si do souvislosti Alekova slova o tom, že hladina se táním zvedne o šest metrů a vychází mně, že kam oko dohlédne bude samá voda. Alek říká, že tady bude řeka v době maxima třicet kilometrů široká. Pro suchozemce je to nepředstavitelná vodní plocha. A Alek pokračuje ve výčtu kladů zaplavovaného území. Dozvídám se, že je to dobré pro ryby, které tady nacházejí potravu. Vytírá se tady hodně ryb, které tu mají klid, seká se zde kvalitní tráva na sušení a hnízdí tady hodně druhů ptáků. Rusky se zaplavovanému území říká „pojma“, může se to také nazvat obrovským močálem, hnízdištěm komárů, územím bez vesnic a lesů.

Keře jívy lemují břehy slepých ramen i průtočných „pratók“. Podle roztroušeného sena všude kolem je vidět, že vesničané využívají i tady zamrzlou řeku k odtažení obrovských kupek sena ke kravínu a k chalupám. Hodně lidí má doma kravku. Krátce po odplavení ledů převezou vesničané všechen dobytek kromě krav a telátek na ostrovy, právě sem, kde dnes lovíme ryby.

Alek je očividně spokojený s úlovkem a naznačuje mně, že podaruje svoje známé. Jsem taky spokojený, že mohu být alespoň částečně být užitečný. Vracíme se domů a Alek při pohledu na řeku vrtí hlavou. Letošní zima je kratší než obvykle a on tuto zprávu o stavu klimatu v Karimkari musí poslat na centrálu. Trochu kličkujeme po ledové cestě, která se stále častěji mění v protáhlá jezera, ale i tak se dostáváme celkem bez problémů nazpět domů. Kluci mně vítají a dostávají za odměnu teplou polévku ze zbytků kuchyně vylepšenou granulemi. A my, úspěšní rybáři, si pochutnáváme na rybí polévce. Mně se ještě navíc blahem zamžily oči při pohledu na sladké bulečky na míse, které nám Ljuba připravila.

Doprovázím Aleka kousek vesnicí. Nese známým v tašce ryby a já jdu na další průzkum. Kráčím po hlavní blátivé ulici, vyšperkované hlubokými blátivými kolejemi. Hromady dřeva všude kolem zřejmě čekají na trochu lepší počasí, než se na ně vrhnou „Sibirjaci“ s pilami. Na vrcholu oblého kopce míjím budovu administrácie.

Dřevěné domky jsou si hodně podobné, všechny mají verandičky a nebo jen takové přílepky. V úžlabí přecházím po můstku malý potok a přímo přede mnou je škola, školka a nemocnice. Je tady víc ulic a jsou vidět i rozestavěné dřevěné domky. Jdu si je prohlédnout zblízka. Na stavbě už nikdo není, jen ze spár mezi trámy trčí zbytky konopí, takže usuzuji, že ho temují paličkou do spár. Vypadá to dobře a podle tepla v Alekově domku je to izolace ve zdejším klimatu dostatečná. Ovšem podle vymýcené obrovské plochy nad vesnicí si říkám, že to bude teplo draze vykoupené. Asi u každé vesnice ustupuje tajga v šíleném úprku. Čím delší a mrazivější zima, tím je rychlost větší. Přesně jako před Surgutem - i tam jsem měl možnost vidět jen kmitající se auta s dlouhým dřívím v rychlém sledu sem a tam. Těžba byla někde v hloubi tajgy.

V nejvzdálenějším konci vesnice jsem objevil obrovské skladiště zemědělských strojů a navazující vrakoviště. Slyšel jsem pravidelný chod nějakého agregátu a strojař se ve mně nezapřel – musel jsem nakouknout. Skutečně, obrovský agregát vyrábějící proud pro celou vesnici. Pozdravil jsem dvoučlennou obsluhu a přijal pozvání k čaji. „Pracuje nás tady víc“, vysvětlují: „vedle v dílně opravují stroje i auta, v létě nebude čas“. Nahlížím do dílny, je prázdná. Pracovní morálka asi jako u nás doma, myslím si pro sebe.

Vracím se pomalu zpátky, naplněn novými dojmy. Blíží se večer a při krmení zjišťuji, že kluci nechávají v miskách zbytky. Nejsou prostě unaveni. Už bychom měli zase vyrazit.

Z deníku 22. dubna

Přes Aleka zjišťuji, že u Klimova je sedm metrů dlouhá rybářská veslice a že by mohla být na prodej. Klimov nechce ani slyšet: „Je sovchozu a nemůžu ji prodat“, křičí, jako by se musel před něčím bránit.

Odcházíme. Víme, že to chce vodku a osobní návštěvu u něj doma. Nechávám to uležet na zítra. Řeka se zvedá!

Z deníku 23. dubna

Dnes večer dostávám od Aleka za dva páry ponožek dvě „butílky“ (lahve) vodky a odcházím za Klimovem kout žhavé železo. Jsem ohlášený a očekává mě, zve mě dál. Vidí dvě lahve na stole, směje se a začíná připravovat „zakůsky“ k vodce, jak tady říkají občerstvení. Naložené okurky, rajčata, chleba, zelný salát, slaninu. Připíjíme na zdraví, on velkým a já malým stakanem. Po druhém stakanu dostávám jako „padarók“ (dárek) jinou loďku. Dřevěnou rybářskou veslici, která je v jeho osobním vlastnictví a kterou si kdysi sám postavil. Už jsem ji viděl a docela se mně zamlouvá. Nezdržuji ho a odcházím. Vím, co udělám s loďkou, abychom se s kluky vešli na palubu a dojeli do Jar Salé. TRIMARAN a oplachtěný! Zítra začnu.

Doporučujeme:

Z našeho eshopu:

 

Další články:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

Jak rychle rostou houby

Každého houbaře už to určitě napadlo - jak rychle rostou houby? Mám raději utrhnout hned ty malé sotva vyklubané hříbky nebo se mám zítra vrátit pro větší, které už budou stát za to? A neutrhne mně je někdo mezitím?

Hlasy ptáků - 9CD Hlas pro tento den

188 druhů ptáků na 9 CD vychází pohromadě jako souhrn oblíbeného rozhlasového pořadu Hlas pro tento den, ve kterém hlasy ptáků komentují ornitologové.