outdooring.cz / Outdoor články / Sibiří se psím spřežením 1. díl

Doporučujeme:

Sibiří se psím spřežením 1. díl

Musher Karel Bublák započal svou dobrodružnou cestu, když se v půli ledna vydal na 10ti měsíční výpravu se psím spřežením západní Sibiří. Korytem řeky Ob z podhůří Altaje se dostal na poloostrov Jamal na 70°s.š. Cesta plná lopoty byla vykoupená krásou přírody, přátelstvím psů a uspokojením dávných snů.

sibiri-se-psim-sprezenim11

Optimální podmínky na ledové cestě.

Obrovská řeka mu přichystala mnohá překvapení, ve 40°C pod nulou se pod ním bořil led zeslabený teplými přítoky, písek navátý větrem na led znesnadňoval cestu, sněhové duny převracely půltunové sáně a zlomenou ruku léčil za pochodu.

Po třech tisících kilometrech nastalo na středním Obu tání a poblíž vesnice Karimkari se octl bez pevné ledové cesty. Postavil si pro sebe a svých čtrnáct psů plachetnici a pokračoval ještě tisíc kilometrů dál na sever. Když to dál nešlo po vodě, sehnal vrtulník. Neodradilo ho ani letní počasí - postavil nové sáně a jel tundrou po mechu. Jeho cílem byla jezera na 70° s.š., kam dorazil koncem července. Ani zpáteční cesta s obskou flotilou nebyla lehká.

Z deníku mushera

Noční mráz zpevnil sněhovou břečku na řece natolik, že jsem se rozhodl k odjezdu a začal připravovat sáně. Cesta přes řeku k vesnici je po předešlém tání zaplavena vodou a pokrytá čerstvým ledem. Spoléhám na odpočinuté kluky, že se s tím vypořádají. Voloďa chce pomáhat balit, ale s díky odmítám. Zvykl jsem si spoléhat sám na sebe a každá věc na saních má svoje místo. Včerejší tábor jsem si vybral na břehu, který se pozvolna svažuje k řece, start bude určitě bez problémů. Lajkovi a Gonamovi nasazuji postroje a přibírám Ejčího. Poplácávám je po hrudi, přikládám svoji tvář k čumáku Lajka a jdu pro další kluky. Úplně nakonec balím stakeout a jdu se rozloučit s přihlížejícím Voloďou. Ještě jednou lituje, že nemůže se mnou. Poslední přání šťastné cesty a hejá.

Lajk plní povely přesně. Blížíme se velice rychle k místu, kde musíme přebrodit koryto ledové cesty, směřující napříč řekou k vesnici. Navádím Lajka tam, kde vyhrnutý sníh na krajnici nemá takovou výšku. Zpomaluji. Lajk přeskakuje v letu návrš a už společně s Ejčím vybíhají na hladký led. Nohy se jim rozjíždí a zezadu na ně tlačí další a další kluci. V tomto okamžiku je veškerá váha saní na zadácích a poctivec Cipa napíná postroj k prasknutí. Mladý led zatím drží, najíždí nákladní sáně, které se tahem předních psů rozjíždí po hladkém ledu. Pětimetrovou vzdálenost překonávají příliš rychle a hrozí, že najedou na Cipu. Skočím celou svou vahou na brzdu toboganu a v tom okamžiku ostrá čepel brzdy proráží led, který se vzápětí prolamuje. Skáču na madlo saní - a příliš zatížené sáně se prolamují do vody.

Odpočatí kluci rvou nákladní sáně přes hranu návrše. Daří se, i já se dostávám v leže na saních na břeh. Ještě v letu seskakuji a pomáhám tlačit. Voda pak chvíli crčí z děr ve vaku. Počítám s tím a při balení vaku se snažím dát všechno, do čeho může voda, na dno. Nezdržuji se zjišťováním škod, protože se blížíme k velkému kernému zlomu, způsobenému několikametrovým poklesem vody. Zastavuji spřežení. Lesklé plotny nového ledu mě nabádají k opatrnosti. Naviguji Lajka k místu s mírnějším sklonem, kde předpokládám snadnější sjezd pod písečnou kosu krytou ledovou krou. Důvěřuji síle nočního mrazu a po najetí na rovinu pod kosou nechávám kluky zvýšit rychlost. Vytahuji z vaku plavební mapu řeky a studuji další trasu. Přede mnou je několik ostrovů. Plavební dráha je po mé pravé straně, a vede velice zúženým místem, kde by mohl být slabý led. Směruji Lajka přímo mezi ostrovy, kde bude možná mělčina a tím i menší nebezpečí proboření saní. Terén je velice dobrý a doufám, že povrch po ranním mrazu vydrží dlouho. Blížím se k několika set metrů velkému poli šéraků. Vlivem tlaku, který způsobují stále se vršící kry, bude pro nás terén velmi obtížný.

Vymrzáním vody a následným poklesem ledu na mělčiny mezi ostrovy vznikl terén připomínající povrch Marsu. Nový led na dně kráterů svědčí o stékání vody z tajícího sněhu, jehož hloubku mohu jenom tušit. Mnohokrát sjíždí souprava saní smykem až na samotné dno a vytažení vyžaduje hodně sil. Propocení do poslední nitky ještě překonáváme menší nerovnosti a najíždíme na rovinu za posledními ostrovy. Je krásný slunečný den a sněhový škraloup začíná pod náporem slunečních paprsků měknout. Nákladní sáně s plechem pod sanicemi ještě stále kloužou po měknoucím sněhu. Ne tak tobogan, na kterém stojím a musím vyhledávat místa, kde předpokládám tvrdší sněhovou vrstvu. Sanice se už začínají bořit a ocitám se po kotníky v rozbředlé sněhové kaši. Navádím spřežení k levému břehu, kde dlouhý stín nízkého porostu keřů brání slunci proniknout a udržuje povrch v přijatelném stavu. Podle slunce odhaduji poledne, ujetých třicet kilometrů a doufám, že dnes ještě něco najedeme.

sibiri-se-psim-sprezenim12

Se zlomenou rukou.

Zleva se objevuje podlouhlý ostrov a zprava vesnice a já využívám zpevněnou cestu, která vede z vesnice k ostrovu. Slunce už dávno proniklo na celou šíři řeky a situace se stává neudržitelnou, i když se zatím boříme jen po kotníky. Dostáváme se na břeh ostrova, kde lovci a rybáři ujezdili skútry cestu. Ta vede naším směrem na sever. Čtyřkilometrová nudle ostrova je za námi a zbývá krátká písečná kosa obklopená vodou. Po břicha ve vodě si razíme cestu kupředu, zatímco malá Lena na konci zápřahu už musí plavat. První psi se už vyškrabali na led a po důkladném oklepání pokračují na pevném ledu v daném směru. Nákladní sáně jsou až po ložnou plochu ve vodě a zatím táhne jen polovina psů. Následuje tvrdý náraz a stojíme. Při pohledu na výškový rozdíl ledu a saní ve vodě mně dochází, že si máknu i já. Naštěstí to zvládám bez namočení.

Kluci v podobných situacích znají mou taktiku a nechávají se stáhnout za šňůru nazpět, aby pak na povel hejá, zabrali plnou silou. Vydávám povel, ale jsou unavení a nedokážou zabrat všichni najednou. Nechávám je chvilku odpočinout, ale úspěch se opět nedostavil. Musím si pomoci jinak a už se dívám po vhodném stromku. Zatímco se k němu brodím, kluci mne pozorují a mám dojem, že se mi smějí. Zkouším sáně zvednout pákou vyrobenou ze stromku a daří se. Dávám povel k rychlému záběru. Odpočaté spřežení vyráží a zastavuje se až po padesáti metrech. Modrý chladem, s malými sáněmi v ruce a ještě trochou zloby v těle jsem se dovlekl ke klukům. Z povinnosti nadávám Lajkovi, kterého viditelně mrzí moje nespokojenost. Velmi špatný povrch mě nutí vyhledat příhodné místo pro přebrodění vodní strouhy u břehu řeky. Tu jsme překonávali v moc ostrém úhlu, což bylo důvodem převrácení nákladních saní přímo do vody. Kluci zastavili a čekali jak si s tím poradím. Hrozilo zničení krmiva a potravin. Dnes už po druhé ruce po ramena ve vodě za současného pobízení kluků! Střídavě po jedné sanici a vaku jsme rvali sáně s nákladem na břeh. Rychlost se tak zvýšila, že jsem nestačil sledovat terén na břehu. Než jsem uhnul před kořenem stromu, přimáčkly mně k němu sáně pravou ruku. Prsteník s malíkem, ale nejvíc hřbet ruky začaly silně otékat a moje snaha o zabezpečení psů a nákladu byla marná. Střídavě jsem máčel ruku ve vodě, obkládal ledem a sněhem dokud se bolest nezmírnila natolik, že jsem jednou rukou natáhl stakeout a kluky postupně zabezpečil. Věděl jsem, že musím vysypat krmení z promočených pytlů a začít sušit. Po otevření vaku jsem ani nemusel některé pytle otevírat. Rozpadly se samy.

Ten večer jsem byl schopen pouze nabrat klukům rozmočené granule, zalít vodou z řeky a postupně nakrmit. Vybral jsem ze změti mokrého to, co zůstalo ještě suché a nebýt bolesti v ruce, byl bych docela spokojený. Břeh byl plný naplaveného dřeva a rozdělat pořádnou vatru bylo dílem okamžiku. Větve posloužily coby sušák a na dým jsme si už dávno zvykli. Postavení čumu jsem nechal na příští dny. Čaj v kotlíku a chléb od Volodi s polévkou ze sáčku zahnaly hlad. Usnul jsem i přes bolest ruky, která mne v noci občas probudila, stejně tak, jako medvědí řev. Ráno při obhlídce místa mne množství trusu mědvěda utvrdilo, že jsem na pořádném „medvědím mysu“. Radši balíme.

Z deníku 14. dubna

Opět mráz, bohužel slabý a o něco později jsem měl zjistit, že nastal den úmoru a utrpení. Kluci to ze břehu rozjeli s plnou vervou a při nájezdu na řeku to vzal Lajk podle sebe a ne podle mne. Sáně se převrátily přímo do vody a já bych pomalu brečel. Když k té včerejší koupeli přičtu dnešní, tak krmivo tady asi nechám zvěři na břehu. Ve vodě se špatně a dlouho staví převrácené sáně a ruka bolí jako hrom. Jsem ztuhlý zimou. Je to k vzteku, plech pod sanicemi přestal plnit svoji funkci. Odhazuji ho a najíždím na led znovu. Tentokrát je to lepší, ale vzápětí se opět boříme a kluci jdou ve vodě. Obracím se ke břehu a jako z udělání na tom samém místě se sáně znovu převrátí. Nadávám na všechny, na sebe nejvíc. Já hlupák se měl ráno na led pořádně podívat. Rozbaluji vaky a zuřím. Ruka zas natekla, musím jí nechat víc klidu. Stavím čum a kluky uvazuji na trávu na včerejší místo. Rozdělávám oheň. Zjištěné škody nejsou zase tak strašné, jak jsem se domníval. Už jsem zase klidný - ono mně stejně nic jiného nezbývá. Plním sobě i klukům břicha teplým jídlem a utahaný jdu spát.

Z deníku 15. - 17. dubna

Tři dny tepla. Je to jasné, přišlo jaro, led taje a cesta bude moc špatná. Pořád mám ale šanci dorazit včas do Salechardu. Domorodci tvrdí, že od Berezova duje vichr a mráz je velmi silný: „Tam dorazíš a máš vyhráno“, tvrdí. Všechno je tady na medvědím mysu fajn. Jsem stranou od civilizace a můžu si dovolit s kluky pěkně na volno chodit na procházky. Je to tady jako na prázdninách. Úžasné západy a východy slunce s krásným počasím a přírodou vybízí k focení. Není tady příliš prudký břeh, a tak uvažuji o možnosti pokračovat dál po břehu do nejbližší vesnice. Tou vesnicí je Karimkari.

Z deníku 18. dubna

Ráno je slabý mráz a úmysl pokračovat dál po břehu jsem už neuskutečnil. Po nakloněné ledové kře se mi prudce rozjeté sáně dostaly do bočního smyku a zasekly se o další ledovou plotnu, která byla vyšší. Byl to tak prudký náraz, že váha plně naložených saní utrhla celou pravou sanici a tak končí má cesta s velkými sáněmi.

Nezoufám. Vyrážím jen s toboganem do Karimkari. Úplně všechno nechávám na místě a později jsem z toho dost nervní. Nechal jsem v saních peníze, dokumenty…

Cesta je krátká, dvacet kilometrů pro odpočinuté kluky nic neznamená. Dozvídám se od nějakého rybáře, že pomoci může jen Alexandr Sergejevič Klimov. Ochotní vesničané mě směrují do domku nad přístavem. Klimov je autoritou už od prvního pohledu. Je předsedou sovchozu. Po přednesené prosbě je vidět, že není nadšený. Ptá se, proč jsem nejel do vesnice před Karimkari. Odpovídám, že mám před sebou dlouhou cestu a nemůžu se vracet. „Přivezu ti sáně vazděchodem, ale půjdeš na ostrov na druhé straně řeky, tady být nemůžeš.“ Na to mu zase říkám o přání mít kontakt se zdejšími obyvateli, že na ostrově budu ztracený. Vysvětluji, že psy budu mít přivázané a nebudou běhat po vesnici. Nezbývá mně, než zalhat: „Jsem pisátěl.“ „Přivezu chozjájstvo a uvidím“, odpovídá Klimov. K večeru přijíždí vojenské obojživelné pásové vozidlo a vyrážíme. Kluky jsem nechal před domkem hlídače, kde se jim určitě nic nestane. Sedím vzadu a myslím na věci, co jsem u řeky nechal. Rachot pásů vystřídal zvuk lodního šroubu a už plujeme při břehu po volné vodě. Pozoruji okolí okýnkem a sleduji marnou námahu řidiče dostat se zpátky na břeh. Stále opakuje nájezd na přimrzlou kru na břehu, ale marně, Vzdává to a zastavuje: „Všichni na kru a zabrat“, nařizuje svým druhům.

Dívám se na ně se zájmem a jsem zvědavý, jak se z vody dostanou. V podobných situacích jsou zřejmě denně. Zarazili těžký silný sochor do pukliny v ledu, navlékli na něj oko lana, zatímco druhý konec upevnili za pás. Otáčením pásu se vozidlo pomalu přitahuje na kru. Břink! Sochor se vymrštil z pukliny a letí obloukem do vody. Zasvištěl nám kolem hlav, a z pomyšlení coby - kdyby, je mně úzko. Za chvíli se sochor daří vylovit přineseným drátem, zaráží se do lepší pukliny a nový pokus je úspěšný. Jedeme po břehu. Řidič zastavuje a ptá se na vzdálenost k saním. Vypadá dost naštvaně. „Pět set metrů a jsme tam“, říkám. Kroutí hlavou a odchází do kabiny. Zmrzačené sáně stojí na jedné sanici a při pohledu na neporušený náklad jsem se konečně uklidnil. Rychle nakládáme a vracíme se do Karimkari. Skládáme všechno v boudě hlídače asi šest set metrů před vesnicí.

„Budeš u mě hostem“, téměř nařizuje hlídač. A zatímco mě zve na čaj, vezděchód za řinčení pásů odjíždí. Přichází další vesničan a říká: „Hostem bude u mne. Zatopil jsem už v bani.“ Souhlasím s tímto návrhem a vysvětluji hostiteli, že musím ke svým psům. Chápe a zve mě k návštěvě zítra. Náklad nechávám u hlídače a s novým přítelem odcházím do vesnice.

Zastavujeme se nejdříve v jeho domku, kde mně ukazuje prázdné psince a roubenou baňu, kde mohu dočasně bydlet. Nic lepšího jsem si nemohl přát. Kluci mohou být celý den v oploceném výběhu, který je ještě uvnitř oplocení celého pozemku i s domem. Je to solidní domek s větrnou korouhví a meteorologickou budkou. Domýšlím se, že Alek, tak se můj nový přítel jmenuje, asi dělá do počasí a on to potvrzuje. Opodál stojí velice hezká mladá žena se dvěma dětmi a čeká na vhodný okamžik k seznámení. „Jsem Ljuba“, říká s úsměvem a představuje malého, šestiletého Sašu, a asi o dva roky staršího Andrjušu. Moc se mně to tady líbí a roli hosta přijímám rád. Odcházím pro kluky.

Ještě za šera krmím a debatuju u toho se strážným, od něhož přijímám další pozvání na návštěvu. Klukům se zamlouvá, že nemusí být na řetězu a k prozkoumání krytého obydlí je nemusím přemlouvat. Mám toho za dnešek skutečně dost. Buchnul jsem sebou v bani na spacák a usínám.

Doporučujeme:

Z našeho eshopu:

 

Další články:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

Jak rychle rostou houby

Každého houbaře už to určitě napadlo - jak rychle rostou houby? Mám raději utrhnout hned ty malé sotva vyklubané hříbky nebo se mám zítra vrátit pro větší, které už budou stát za to? A neutrhne mně je někdo mezitím?

Hlasy ptáků - 9CD Hlas pro tento den

188 druhů ptáků na 9 CD vychází pohromadě jako souhrn oblíbeného rozhlasového pořadu Hlas pro tento den, ve kterém hlasy ptáků komentují ornitologové.