outdooring.cz / Outdoor články / Mexické hory: Sierra Norte de Oaxaca

Mexické hory: Sierra Norte de Oaxaca

Mexiko je zemí krásnou a rozlehlou, jeho obyvatelé vesměs příjemní a na středoamerické poměry zde vládne pohoda a relativní bezpečí. V jižní části mexické federace leží stát Oaxaca (čte se Ua-ha-ka) se stejnojmenným hlavním městem. Patří jistě mezi nejzajímavější státy země vůbec, zvlášť díky rozmanité přírodě, tajemným rozvalinám dávných měst a téměř dokonalému pacifickému pobřeží. Méně známému oaxackému vnitrozemí vládnou drsné hory a vysoko položená vyprahlá údolí. Nedaleko hlavního města leží v horách Sierra Norte de Oaxaca oblast Pueblos Mancomunados. Atmosférou, uspořádáním a výjimečnou vstřícností místních obyvatel k cestovatelům mě to místo oslovilo. Několik nádherných dní v sieře jsme měli štěstí prožít v zimě roku 2004.

Kde to je

mexicke-hory1

Že by s sebou do květináče?

Zatímco oaxackých pláží na jihu státu se dotýkají mazlivě teplé vody Pacifiku, vnitrozemí vládnou přes tři tisíce metrů vysoké horské masívy protnuté vysoko položenými polopouštními údolími. Samotné hlavní město Oaxaca leží na křižovatce údolí Tlacolula, Zimatlán a Etla ve zhruba stejné nadmořské výšce, jako je vrchol Sněžky. Na žáru a suchu se to však v žádném případě neprojevuje. Polední slunce a vedro je vražedné i v zimních měsících, jen na rozdíl od zbylých ročních období teplota v zimě s příchodem večera prudce klesne a po západu slunce, při večerní sklínce mezcalu na verandě jsem rád oblékal bundu. Od pobřeží Tichého oceánu vzdáleného přes 200 kilometrů dělí Oaxaca hradba hor porostlých převážně borovými lesy pojmenovaná Sierra Madre del Sur. Směrem na západ se kraj vlní ve vyprahlých stráních a hřebenech vysočiny Mixteca pojemnovaného podle původního obyvatelstva – kmene Mixtéků. Na východě a severovýchodě tvoří hřbety divokých hor Sierra Norte de Oaxaca poslední vysokou ostruhu mohutných vnitrozemských horských masívů, která odděluje hory a náhorní plošinu centrálního Mexika od roviny Tehuantepecké šíje. Oaxacká severní sierra současně tvoří spolu s dalšími horami ve vnitrozemí kontimentu přirozený předěl mezi pacifickým pobřežím na jihu a pásem bažinatých nížin na pobřeží mexického zálivu ve státě Veracruz na severovýchodě. V zalesněné sieře bohaté na vláhu žijí zapotéčtí obyvatelé životem v mnohém podobným, jako jejich předkové před stovkami let. Pohoří se impozantně zvedá z rozpáleného údolí Tlacolula do mlžných výšin mraků a mnozí „lidé z hor v oblacích“, jak sami sebe nazývají, bydlí v osadách sdružených právě do společenství Pueblos Mancomunados.

Kam a jak vlastně jet

mexicke-hory2

Do hlavního města Oaxaca dorazíte po zhruba šestihodinové jízdě autobusem z Mexico D.F. Při cestě z jiných končin Mexika nebo střední Ameriky se sem dostanete přímým spojem z mnohých větších měst například linkami společnosti ADO. Pokud chcete do Oaxaca zamířít ihned po cestě z Evropy, je dobrý nápad po podvečerním příletu do dvacetimilionové mexické metrolpole přejet metrem na autobusový terminál TAPO. Tam sednete na některý z nočních autobusů a za úsvitu vystoupíte ve Oaxaca. Město je brzy ráno bez shonu, hluku a davů lidí nádherné. Po dlouhé cestě přes oceán najdete ve Oaxaca příjemné místo pro aklimatizaci.

Putování severní sierou můžete v oblasti Pueblos Mancomunados začít hned z několika míst. Častým cílem cestovatelů jsou vesnice usazené na jižním, výše položeném okraji horského masívu. Autobus do jedné za vsí - San Antonio Cuajimoloyas jede několikrát denně z terminálu druhé třídy nedaleko křižovatky ulic Las Casas a Periférico západně od centra města Oaxaca. Cuajimoloyas je vzdáleno jen zhruba 60 km východně, ale za šedesát kilometrů cesty překoná autobus převýšení více než patnáctset metrů. O nadmořské výšce Oaxaca již byla řeč a i špatný počtář tyto dvě cifry sečte. San Antonio Cuajimoloyas leží obklopeno borovými lesy na hraně horského masívu ve výšce 3100 metrů nad hladinou moře...

mexicke-hory3

Pohled ze skalnaté vyhlídky nad Cara de León. Domky Latuvi pokrývají protilehlý hřeben.

Míst příhodných pro toulání v sieře je ale více. Kromě Cuajimoloyas můžete stejně dobře zamířit do Benito Juarez, Llano Grande nebo La Nevería. Také všechny tyto vesnice leží na vyšším okraji hor. To oceníte v následujících dnech, pokud se rozhodnete přejít sieru po trase některého z treků. V jásavých chvílích chůze po správné cestě správným směrem budete šlapat převážně z kopce. A ve chvílích zoufalého bloudění, které pravděpodobně přijdou ať chcete nebo ne, vám bude stejně jedno, zda bloudíte do kopce nebo s kopce. Zvlášť až půjdete stejný úsek cesty potřetí:-) Pro silnější povahy se sluší dodat, že putování sierou mohou začít také z níže položených vesnic poblíž městečka Ixtlán de Juarez přístupných po silnici 175 z Oaxaca. Sídla Santa Catharina Lachatao, Santa María Yavesía nebo Capulálpam de Méndez leží v srdci hor na severu oblasti Pueblos Mancomunados. Silnějším povahám nebude vadit, že směrem ze severu na jih vedou stezky sierou převážně do kopce s převýšením tisíc a více metrů. Já to nezkoušel, protože jsem líný:-) Krásné to bude jistě i ze severu.

Co je co

Pueblos Mancomunados

Španělské slovní spojení Pueblos Mancomunados můžeme přeložit jako "společenství vesnic". V horách oaxacké severní siery leží několik zapotéckých osad ztracených v drsném kraji neprostupných lesů, ostrých horských hřebenů a hlubokých údolí. Oblast, kterou křižují mnohé pěší stezky, kde najdete několik cest sjízdných terénním vozem a asfaltové silnice jsou stejnou utopií, jako hrozivé sesuvy půdy samozřejmostí, je zhruba ohraničena ze severozápadu silnicí číslo 175 Oaxaca - Tuxtepec a z jihu vyprahlým údolím Tlacolula s vesnicemi Teotitlán se Valle, Santa Anna de Valle a Villa Díaz Ordaz. Bráno od jihu, patří do Pueblos Mancomunados vsi a osady Benito Juaréz, Cuajimoloyas, Llano Grande, Latuvi, Yavesía, Lachatao. Osady na severu oblasti se těší poněkud lepší dostupnosti díky blízké (a asfaltové!) silnici 175.

Po staletí žili zapotéčtí obyvatelé horských osad v pro nás prazvláštním společnství založeném na vědomí vzájemné solidarity a pocitu sounáležitosti. Obojímu je zřejmě naučil velmi složitý a nebezpečný život v sieře. Pro nás středoevropany je jistě nezvyklým rysem společné vlastnictví lesů, polí a dalších „výrobních prostředků“. Výsledky hospodaření obyvatel s přírodními zdroji na rozloze necelých tří set kilometrů čtverečních se spravedlivě dělí mezi místní zapotécké rodiny. Vzniká tak obdoba „JZD“ nebo určitá forma „minisocialismu“. Hlavními zdroji příjmů jsou zemědělství, lesní hospodářství a rybolov.

Pro návštěvníka získává atmosféra Pueblos Mancomunados nádech ráje na zemi. Kromě téměř hmatatelného pocitu vzájemnosti domorodoců asi také díky jejich chování k cizincům. V této části mexika nepotkáte nadháněče, zloděje, nestekáte se s nevraživostí k turistům z „dolarového“ cizozemska. Lidé z hor v oblacích jsou ve svém světě jednoduše v pohodě...

Expediciones Sierra Norte

mexicke-hory4

Vlasy lišejníků v údolí Cara de León.

Ekoturistický projekt Expediciones Sierra Norte je aktivitou společenství Pueblos Mancomunados a má za úkol zpřístupnit těžko dostupné oblasti siery nezávislým cestovatelům. Není tedy zaměřen, jak je častější v Mexiku i dalších zemích střední ameriky, pouze na organizované „zájezdy“. Takové akce pořádané a zajišťované cestovními kancelářemi z měst samozřejmě přinášejí profit zejména těmto cestovkám a většina peněz, které turisté „přivezou“, se do hor mezi domorodce nedostane. Projekt vznikl za vládní finanční podpory a jeho dalším přínosem pro Zapotéky z hor by mělo být kromě „turistických peněz“ vytvoření nových pracovních míst. Díky ekoturistice v Pueblos Mancomunados si místní slibují zejména zpestřit nabídku práce pro mladé, kteří pochopitelně nevidí v celoživotní práci v lese nebo na poli seberealizaci. Vzniká tak naděje, že se podaří zastavit odliv obyvatel ze siery. Většina mladých se totiž v současné době stěhuje do velkých mexických měst nebo dále na sever, do Estados Unidos (USA).

Projekt Expediciones Sierra Norte provozuje webové stránky na adrese www.sierranorte.org.mx. Kromě popisu jednotlivých oblastí sierry a tipů na zajímavé výlety získáte základní kontaktní informace a podorbnější přehled, jak se kam dostat. Už z Čech se tak dotknete konečky prstů pověstné jazykové bariéry, neboť kvalitní informace obsahuje web pouze ve španělštině. To je dobrý trénink, protože obyvatelé vesnic siery stejně jako jejich předkové po staletí mluví pouze zapotécky nebo španělsky.

Klimatický veletoč

Popis přírody a klima v horách, který jsem si přečetl v průvodci, ve mě po několika dnech pobytu ve výhni centránlích údolích Oaxaca nebudil důvěru. Borové lesy v horách mají sousedit s téměř pouštním údolím? Ještě v čase, kdy začal autobus za vesnicí Villa Díaz Ordaz v poledním žáru šplhat do hor, jsem v slibované „mírné, téměř alpské podnebí“ nevěřil ani za mák. Pohled z okna na sluncem spálené údolí, šedožluté trsy juky, trnité křoví, ježaté věže kaktusů saguaro nebo pichlavé „uši“ opuncií nenapovídal nic o prorokovaném „dostatku vláhy“ v horách.

Všechny zdroje vody údolí spotřebují místní zemědělci k závlahám polí modré agáve. Pole s rostlinou, která se později promění v sudy, láhve a kalíšky silného a přece jemného mezcalu pokrývají značnou část rozlehlých centrálních údolí Oaxaca. V obecném zmatku Mexika udiví cestovatele přísný řád mezcalového zemědělství, o kterém napovídá uprostřed všeho bordelu vyrovnané a pečlivě okopávané řádky plné zdravých a šťavnatých rostlin. Mohutné keře agáve rostou v sieře také. Slouží však jako ploty nebo zpevňují terasy polí. Nezapomenutelné jsou jejich několik metrů vysoké, oranžovočervené květy, které trčí jako antény mezi kmeny borovic.

Cestou po úzké a strmé (prozatím) asfaltce dlouho nic nenaznačuje, že by pouhých 20 kilometrů severně od městečka Tlacolula měla krajina v zázračném salto mortale přejít z výhně polopouště k vlahým lesům. Při pohledu do údolí, které se po hodině jízdy do kopce začne ztrácet hluboko pod serpentýnami silnice se nechce věřit v žádnou slibovanou změnu. Vzduch plný prachu v autobuse začíná ale pomalu vonět jinak. Přece jen už není tolik rozpálený. Za prvním strmým stoupáním, před odbočkou do Benito Juarez rostou voňavé borovice podél silnice, jakoby se nechumelilo. Půda pod stromy však stále straší hnědočervenou vyprahlostí. Autobus pomalu projede kolem školy vystavěné podle mexického pravidla „co je betonové - vydrží“, mine basketbalové hřište a v několika minutách vyšplhá do širokého sedla pod horu Yaa-Cuetzi. Silnice na druhé straně sedla mírě klesne mezi domy Cuajimoloyas. Žár a sucho centrálních údolí je minulostí. Čerstvý horský vzduch vítá příchozí v sieře.

O teplotě...

V zimním období je v sieře na mexické poměry opravdu zima. Pět a méně stupňů v noci se myslím hluboko pod obratníkem Raka dá za zimu považovat. Při troše smůly (nebo štěstí) mohou přes noc zamrznout kaluže jako nezvratný důkaz nočního mrazíku. Přes den teplota překročí i v zimě 30 C. Výhodou je převaha lesů. Ve stínu se dá samozřejmě třicetistupňové vedro snášet lépe, než na otevřených loukách nebo skalách. Teploty v ostatních ročních období by se měly posunout směrem nahoru, výrazně zejména v noci.

Divné slovo "biodiverzita"

mexicke-hory5

Ten výraz mi nedal spát a dlouho byl pouze abstraktním pojmem, divným cizím slovem. U toho zůstalo do prvního dne treku z Cuajimoloyas do Lachatao. V lese cestou z výše položených míst siery směrem na sever prochází stezka postupně vzdušnými, čistě borovými lesy s ojedinělými chuchvalci bromélií ve větvích. Dojem „zpestřují“ gigantické keře agáve. Ze široké lesní cesty se s ubývající nadmořskou výškou poměrně rychle stává úzká pěšina a les přechází během několika kilometrů do neprostupného zeleného pekla. Na ojedinělých slunných skalkách rostou palmy, zatímco v srdci lesa bromélie mnhokrát zadusí i vzrostlé listnaté stromy. Na zemi leží hluboká, měkká vrstva listí a za nohy tahají ostnaté šlahouny čehosi podobného ostružinám.

V nižších polohách, kolem dvou tisíc metrů zmizí poslední borovice a listnáče ovládnou celý les. Trsy bromélií na větvích velikánů z části nahradí podivné, dlouhé "vlasy" jakýchsi lišejníků. Ty rostou hojně hlavně na okraji lesa kam proniknou sluneční paprsky. V údolí řeky Cara de León se navíc místy objevují rostliny, které jsme zvyklí vidět jen v tropech. Pochopil jsem, že slovo „biodiverzita“ znamená v případě severní oaxacké siery neuvěřitelnou druhovou rozmanitost. Na poměrně malém prostoru se můžete setkat s tolika různými druhy rostlin, že další podobné místo potkáte snad pouze v botanické zahradě. Podle dostupných informací by měl být tento výjimečný kousek zeměkoule brzy zařazen do seznamu biosférických rezervací UNESCO právě pro svou druhovou rozmanitost.

Nápad na tři dny

Trek Cuajimoloyas - Latuvi - Lachatao

Den první

Jako špatný obchodník nabídnu hned na začátku možná to nejlepší „zboží“: přechod hor z Cuajimoloyas přes Latuvi do Lachatao. Cesta se mi líbila možná také proto, že jsem člověk od přírody líný a pohodlný. Trek vede z jižního, vyššího okraje hor na sever, tedy převážně z kopce a patří prý mezi nejkrásnější v severní sieře. Možností k delším trekům i kratším procházkám je ale v kraji Pueblos Mancomunados mnoho. První den Cuajimoloyas-Latuvi-Lachatao treku prochází zpočátku borovými lesy ve výšce okolo třech tisíc metrů. Nebýt ostnatých keřů agáve s vysokými, fantasticky oranžovočervenými květy, připomíná kraj Český ráj:-) Dál po cestě se s ubývající nadmořskou výškou na větvích borovic objevují první trsy bromélií a les se pomalu mění ve smíšený. Na skalnaté vyhlídce je z hrany jednodho z postranních hřebenů dobře vidět údolí Cara de León a domky osady Santa Martha Latuvi roztroušené po mohutném protilehlém hřebeni. Na sluníčkem rozpálené skalce se vyhřívají kaktusy a různé další, pro mě těžko popsatelné a pojmenovatelné potvory z říše rostlin. Stezka skutečně připomíná procházku botanickou zahradou.

Dříve, něž po pěti kilometrech přivede špatně značený úsek cesta šťastnějšího pocestného k mostu přes řeku Cara de León o více než 500 metrů níž, projde neuvěřitelnými listantými lesy. Země je pod korunami majestátních dubů celoročně pokryta silnou vrstvou listí a místy neprostupnými trnitými křovinami. V údolí Cara de León se může komukoli stát, že se dotkne úplně jiného světa. V nadmořské výšce 2200 metrů, ve vlhku a teple pohlcuje řeku subtropická vegetace. Z nejnižšího místa prvního dne cesty vede široká prašná cesta úbočím hřebene na západním břehu řeky do vysokého sedla. Tam leží osada Santa Martha Latuvi.

Den druhý

mexicke-hory6

Druhá polovina cesty do Lachatao vede převážně podél Cara de León a využívá dávnou indiánskou cestu, která, jak domorodci věří, spojovala Oaxaca a domov Zapotéků v mraky obestřených horách severní siery s pobřežím mexického zálivu. Úmyslně mluvím o druhé polovině cesty a ne o druhém dni treku. Z Cuajimoloyas do Lachatao se totiž dá přes Latuvi bez problémů dorazit za dva dny. Proč tedy třídenní trek? Santa Martha Latuvi je zázračné místo na planetě Zemi. Opravdu. Jen na den se tam zkusit zdržet. Ráno nechat bágl v úschově místnímu správci ubytovadla, v jednom z obchůdků, „šerifovi“ nebo v kanceláři starosty a jít se projít. Třeba mezi nízkými domky Latuvi na prašnou cestu k Benito Juaréz. Nebo až k potůčku pod stoupání na La Nevería s nádhernými výhledy do pustého kaňonu Tierra Colorada. Nebo jen tak, mezi políčka ve strmé stráni nad zeleným klínem Cara de León. Přišlo mi vlastně jedno kam. Ten jediný den ze strašně mnoha jsem měl pocit, že se můžeme dotknout neskutečna, nekonečna, nepředstavitelna, že je snad možné zastavit čas... Později odpoledne můžete „seběhnout“ do údolí řeky Cara de León ve směru treku a tam najít místo na stan. Správce ubytovadla vás rád nasměruje a doprovodí ke zkratce do údolí.

Den třetí

Ráno třetího dne treku se váhavé sluneční paprsky do hlubokého údolí Cara de León dostanou mnohem později než na okolní zelené hřebeny. Dávná zapotécká stezka vede vytvrvale po pravém břehu říčky než dosáhne mostu přes přítok, zhruba 2 - 3 kilometry před vesnicí Santa Catharina Lachatao. Stezka dlážděná kamennými bloky prochází v těchto místech nejužší pasáží kaňonu řeky. Možná, že podobně vypadá v představách botanika ráj nebo vybájené El Dorado. Já laik jen mohu napsat, že jsem dosud nikdy neviděl na tak malé ploše tolik různých „kaktusů“ a „lišejníků“. A doufám, že právě botanici mi ty „odborné názvy“ prominou:-).

Pod mostem v závěru nejužší části kaňonu se hodí osvěžení v potůčku, protože následuje několik kilometrů stoupání po stromy nechráněném úbočí kaňonu. Zde trasa treku zřejmě opouští původní zapotéckou cestu, která myslím kdysi pokračovala dál podél řeky na soutok s Río Cajonos a dále směrem ke kalným vodám Mexického zálivu. Jakmile stezka opustí dno kaňonu, začne strmě stoupat. Z počátečního prudkého stoupání se však poměrně brzy „uklidní“ a kopíruje v mírně stoupající vrstevnici úbočím hřebínky a strže. Nakonec vyústí na prašnou lesní cestu. To je „silnice“ do Lachatao. Vesnice, kdysi rozsáhlé hornické osídlení, leží roztroušená po svazích hor asi půlhodiny klidné chůze na východ. V Lachatao je za katedrálou příjemná hospůdka s možností ubytování a každý den odsud jezdí autobus ven z hor, do ůdolí silnice 175 poblíž města Ixtlán de Juarez a dál do Oaxaca.

Prosba

Oblast stezek na území Pueblos Mancomunados zpřístupněných v rámci projektu Expediciones Sierra Norte je výjimečná. Nejen nádhernou přírodou a příjemným klima. Na mexické a vůbec středoamerické poměry jsou místní nezvykle připravení a vstřícní k cestovatelům.

Domorodí potomci Zapotéků žijí jinak, než mestizos v údolí. Nedevastují přírodu horami odpadků, neplení lesy, žijí v souladu se zákony siery. Všimněte si, že některé ze zásad samozřejmých pro „zaostalé“ Zapotéky nedodržujeme my, v sice civilizované, ale ve vztahu k přírodě i k sobě samým velmi arogantní střední Evropě. Hory jsou osídleny téměř výhradně v osadách s výjimkou několika osamělých farem. Lidé jsou přátelští, zvlášť pokud dáte najevo, že máte stejnou úctu vy k nim jako oni k vám.

Chovejte se prosím tak, aby se vaše kroky přírody v severní sieře státu Oaxaca nedotkly a místní lidé byli k cestovatelům stále tak vřelí a vstřícní, jako k nám v zimě roku 2004.

Text a foto: Radek Válek

Oci.isnet.cz -další praktické informace k cestě

Doporučujeme:

Z našeho eshopu:

 

Další články:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

Jak rychle rostou houby

Každého houbaře už to určitě napadlo - jak rychle rostou houby? Mám raději utrhnout hned ty malé sotva vyklubané hříbky nebo se mám zítra vrátit pro větší, které už budou stát za to? A neutrhne mně je někdo mezitím?

Hlasy ptáků - 9CD Hlas pro tento den

188 druhů ptáků na 9 CD vychází pohromadě jako souhrn oblíbeného rozhlasového pořadu Hlas pro tento den, ve kterém hlasy ptáků komentují ornitologové.